autor: Jiří Lauermann

Protože se ještě stále používají ke startu větroňů navijáky a jistě se provádí i jejich technické kontroly včetně lan navíjených na buben, chtěl bych se svěřit s trpkou zkušeností. Při jedné kontrole lana jsme si chtěli usnadnit námahu s vytažením navijáku na plochu letiště a nechali jsme jej stát v hangáru. Lano jsme táhli na letištní plochu kolem kovové trubky, která byla zasunuta do jiné trubky v zemi. Lano jsme natáhli až na konec letiště, až bylo celé rozvinuté a provedli jeho kontrolu. Na buben jsme jej navíjeli spuštěným motorem na volnoběh při zařazeném prvním rychlostním stupni. Trubka, kolem které se lano smýkalo, se rozechvěla a měla snahu vysunout se z trubky v zemi. Jeden chlapec, který stál se mnou poblíž šel k trubce, aby ji přidržel. Postavil se ale vně úhlu, který tvořilo lano smýkající se kolem trubky. Napadlo mně, že kroužky na konci lana mohou být odhozeny odstředivou silou do strany. Říkám chlapci:“Honzo, stoupni si dovnitř, ať tě ty kroužky neuhodí.“ Mínil jsem tím pravý úhel, který lano tvořilo. „To je dobrý, jsem dost daleko“, odpověděl chlapec. Za chvíli kroužky zazvonily o trubku. V tom okamžiku Honza padl jako podťatý a zůstal nehybně ležet. Povídám:„Honzo, co je?“ Ještě v setrvačnosti sledování kroužků můj zrak přejel po jeho nohou. Jedna byla kratší. Odstředivou silou při obíhání trubky se lano vymrštilo do strany a obtočilo se kolem chlapcovy nohy a v kotníku mu ji doslova uřízlo. Střevíc s utrženou spodní částí nohy ležel opodál. Sedmnáctiletý student stavební průmyslovky byl nadosmrti zmrzačen. Je třeba každou činnost domýšlet. To nešťastné „kdyby“ se v mnohých případech nedá vrátit. Tato vzpomínka je smutná, ale možné zamyšlení nad ní by mohlo v budoucnu někomu pomoci.